Dětská hřiště? Ne, děkuji.

Dítě spí (dávám jí tak dvacet minut, než se probudí), z repráčků zní nové album Stinga, víno nalité a přítel na služebce v Praze. Nejidealnější čas napsat článek.

Mám seznam témat (asi 30 položek), která bych chtěla na svém blogu zpracovat.

A stejně se jím téměř nikdy neřídím a vždycky napíšu něco úplně jiného.

Tentokrát moje nejaktuálnější téma:

Sídlištní dětská hřiště

Místo, které jsem okupovala naposledy před šesti, sedmi lety, když jsem hlídala sestru.

Na podzim měla Vilunka kolem půl roku, takže jsme to před zimou nestihli.

Jaké překvapení mě na jaře čekalo, když jsem slavnostně otevřela vrátka jednoho z nich a chystala se na Vilunčin první výkop v pískovišti.

Už jsem zřejmě zapomněla, jaká je to nuda!

Chápu, že to není o tom, jestli se baví maminka. Nicméně pokud se mám řídit rovnicí: spokojená maminka = spokojené dítě, něco mi tu nesedí.

Uzavřená ohrádka, v ní pár průlezek (mnohem hezčích než za dob našeho dětství, to se musí uznat), uprostřed pískoviště (když máte štěstí, tak je plné erárních hraček), tři lavičky a to je všechno.

Jestli mám na tomhle místě strávit velkou část příštích čtyř let, tak to potěš koště.

Ne, vážně, tady je pár mých postřehů:

Prostor

Ze všech stran uzavřený prostor.

Vlastně taková ohrádka pro zvířátka.

Ano, všichni budou namítat, že by jinak děcka zdrhala pod kola aut, na chodník, na cestu.

O tom žádná.

Chci však dětská hřiště popsat trochu z jiného úhlu pohledu, takže takové argumenty jako „furt lepší, než aby děti seděly před televizí“ neberu :)

V ideálním světě by si děti v této ohrádce spolu měly hrát.

Nefunguje to tak.

Ve většině případů si totiž hrají proti sobě.

Což je ale úplně normální (o tom si povíme za chvíli).

Maminky

To, že si děti spolu téměř vůbec nehrají, však vůbec nevadí.

Co (mi) však vadí dost jsou neustále komentáře a pokřiky maminek.

Když na takovém hřišti zavřete oči a zaposloucháte se, neslyšíte nic jiného než:

„Neber holčičce tu lopatku. Půjč chlapečkovi míč. Neubližuj mu. Udělej mu malá malá, dívej jak pláče. Nebij holčičku. To se nedělá. Tak se dělá. Pozdrav pěkně paní. Dohrej si, jdeme. Hrej si dokud tu jsme.“ atd. atp.

Nevím jak vám, ale mě už z toho po deseti minutách jde hlava kolem.

Maminky maminek

A úplně nejlepší jsou paní z řad babiček, které k tomu všemu se zadostiučiněním poučují ty poučující maminky o tom, jak se mají vychovávat děti. True story :)

Děti pobíhají, navzájem se pozorují nebo si hrají v písku, a maminky dozorují.

Ty akčnější stavějí bábovičky, pomáhají dětem do průlezek nebo je houpou, ty, které jsou rády, že jsou rády, sedí na lavičce a sjíždejí si fejsíček. A nebo oboje naráz.

Můj radar

Navíc mi zde v hlavě neustále jede můj kritickej radar, kterému nic neunikne.

Za pár chvil je mi jasné, která maminka je „kontaktní“, která nekojící, která kočárková, old schoolová nebo alternativní.

Hrozně to na sobě nemám ráda, ale nemůžu si pomoct.

Na druhou stranu co jiného by měla hlava na takovém místě dělat, že….se jí ani nedivím.

Chorobná sebekontrola

A taky mi na hřišti naskakuje podvědomý program „co si asi o mně pomyslí?“.

Ten mám ráda ještě mín.

Po chvílí třeba zjištuju, že se kvůli němu chovám úplně jinak, než kdybychom byly s dcerkou spolu samy. Děs běs.

A jak z toho ven?

Nejlepší by bylo mit vlastní zahradu. Na tom sice s partnerem pracujeme, ale není to řešení univerzální a pro všechny.

Když chci malou na chvíli „provětrat“, vybírám si nejprázdnější hřiště.

Nebo tam jdu dopoledne (nejlépe v době obědové), takže tam jsme samy dvě.

Druhá strategie je lepší a říkám si, že z ní udělám něco jako kampaň „Vem dítě do lesa!“.

Co tak se vykašlat na všechny barevné prolézačky a umělá pískoviště, najít si fajn místečko v lesoparku nebo (příměstském) lesíku a nechat si vněm dítko vyhrát do syta?

Začala jsem tuhle činnost provozovat a nemužu si to vynachválit.

Je tam klid, ticho, bambilión věcí, s kterými si může dítko hrát (klacíky, tráva, listí, kytičky, mravenci, kamínky…), pročistím si hlavu a mám pocit, že tam mám mnohem větší chuť se svému dítěti věnovat. Bez vyrušování, posuzování a informací zvenčí.

Bloumáme si lesem, ukazujem si na ptáčky či ploštice, můžeme si dělat co chceme a je nám spolu fajn.

A co socializace?

Nemyslím si, že to s ní je tak horké, jak si všichní myslí.

Již zmiňované chování dětí na pískovišti je toho důkazem.

Naomi Aldort, můj velký vzor ve výchově dětí, o ní skvěle mluví v tomto článku, se kterým se ztotožnuju. Pro jistotu jsem z něho vybrala pár vět, které celou ideu fenoménu nutnosti socializace vystihují.

Seskupování dětí podle věku nebo i s malým věkovým rozdílem je jako byste dali dohromady slepé se slepými. Výsledkem jsou často některá z nežádoucích chování a vytváří to neúspěšné společenské zvyky. Toto chování není pro děti nic přirozeného, ale je vyvolané spíše uměle vytvořeným systémem. (…)

Vztahy mezi rodičem a dítětem jsou základem, na kterém bude dítě stavět své sociální dovednosti; naučí se o kladech péče, lásky, soucítění, odpuštění, štědrosti, sdílení a hlubokého spojení. Bude opakovat tyto vlastnosti, když mu poskytneme dostatek času, aby si je osvojilo nejprve skrze svůj primární vztah. Bude jednat se svými přáteli stejným způsobem, jak bylo zacházeno s ním a také vypozorovaným způsobem, jak se chovají jeho rodiče a další lidé k sobě navzájem. (…)

Nemusíme děti učit sociální dovednosti o nic víc než bychom potřebovali učit dítě, jak chodit. Když dítě komunikuje se sociálně kompetentními lidmi, získá tyto dovednosti v průběhu života a lásky, autenticky a svým vlastním tempem.

(originál článku v angličtině najdete zde.)

Amen. :)

Pojďme do lesa spolu!

Kdybyste přece jenom chtěli své dítě nebo třeba sebe (na rodičovské tak potřebná věc) v lese socializovat, nic vám nebrání jít tam z

dalšíma maminkama nebo s kamarádkou.

Já konkrétně mám velmi málo kamarádek-maminek, které by se mnou šly, tudiž mě napadlo, že založím facebookovou skupinu (link zde) s názvem Les je naše hřiště, kde by se maminky, kterým se tento nápad líbí, sdružovaly. Kdybyste se tedy chtěly ke mně přidat na jednu z lesních výprav, připojte se a vyrazíme spolu!

Mým snem je, že by se zde mohly domlouvat společné vycházky, sdílet tipy na místa vhodná pro děti nebo nápady pro lesní aktivity s nejmenšíma.

Takže pokud máte zájem a taky vám lezou hřiště na nervy, přidejte se taky!

Na závěr.

Cílem tohoto článku nebylo vysmívání se lidem, kteří na hřiště pravidelně dochází, ani tvrzení, že jsou tato místla úplně na prd.

Chtěla jsem vyjádřit svůj názor a navrhnout společná setkávání s dětmi v přírodě.

Tam, kde je mně i dětem , troufám si říct, nejlíp.