Jak jsem se vyléčila ze shopaholismu

Shopaholismus je přece jenom trochu nadsázka, tak zlé to se mnou nebylo. Měla jsem však tendence jisté známky této závislosti vykazovat, takže daleko od pravdy název článku není.

Ráda dobře vypadám. Nejsem ten typ, co vyleze ven v čemkoliv a neřeší, co si jiní řeknou. Na sebevědomí, které by pramenilo ze mně a ne z názorů jiných sice ustavičně pracuju, ale hezké oblečení a můj vlastní styl stále zůstávají na nejvyšších příčkách důležitosti.

Od mala jsem milovala nákupy oblečení. Brával mě na ně pravidelně děda. Mohla jsem si tehdy vybrat co jsem chtěla a on mi to koupil. Vždycky jsem se na ty naše vycházky hrozně těsila. Splněný dívčí sen.

Dědovu roli brzy přejal můj bývalý partner, který byl stejně „na hadry“ jako já. Hezky jsme si v tom notovali. Navíc mě, holčině z Karviné (kterou před jedenácti lety stále spíše okupovaly obchody s vietnamským zbožím), ukázal svět doposud skrytý: módní značky a drahá loga.

Rychle nabyté vědomosti jsem mohla hodně brzy využít. Odstěhovala jsem se do Brna, kde jsem se mohla donekonečná procházet po Vaňkovce (místní známý obchodní dům) a nikdo neměl kontrolu nad mým časem.

A peněženkou.

V té bylo tenkrát hodně prázdno, nicméně o to větší byly touhy něco levného ulovit. Srdce plesalo, když se objevily povánoční výprodeje a já měla peníze od Ježíška.

Radost z nového hadříku koupeného za zlomek ceny ještě několik dnů oslazovala život.

Paráda.

V té době jsem taky s velkým nadšením provozovala tzv. window shopping- tedy jen prohlížení si zboží.

Jako offline tak online.

Největším krokem k módní a výprodejové svobodě byl trvalý příjem a práce na plný úvazek.

A ne ledajaká práce. Stala jsem se divadelní kostymérkou. Tato pracovní pozice ve mně rozpoutala všechny nevybouřené nákupní sklony.

Kdo jiný by měl vypadat dobře, než kostymérka, která pracuje s oblečením, navíc v baráku plném mladých herců? :)

Nastala tedy několikaletá jízda, kdy jsem seděla v práci od rána do večera (či noci), věčně přemýšlela co si koupím z příští výplaty a pauzy v nabitém divadelním režimu vyplňovala příležitostným nakupováním hadříků.

Vlastně na ten čas vzpomínám moc ráda.

Myslím, že každá žena by si ve svém životě měla užít období, kdy se věnuje jenom sobě, je single, nemusí se o finance dělit s nikým jiným a všechen svůj volný čas i peníze může investovat jen a jen do sebe.

Samozřejmě se mi to po nějaké době omrzelo, což je jen důkaz, že jsem se takového stylu života nabažila dosyta.

Pak nastal srpen 2015. Měsíc, kdy se mi většina mých hodnot a zvyků otočila vzhůru nohama.

Odjela jsem totiž na měsíc do jihovýchodní Asie. Ano, je to klišé, ale jela jsem tam hledat sama sebe.

Díky nevšedním zážitkům, výuce budhistického učení a sebevědomí, které jsem jako sólo cestovatelka získala, jsem se tam ovšem opravdu našla.

Přijela jsem zpět do Brna a nechávala tuto

proměnu pracovat. Najednou jsem zjistila spoustu věcí.

Třeba, že nepotřebuji nakupovat oblečení, abych:

• si udělala radost

• měla co na sebe (nahá určitě nezůstanu, v té skříní přece jenom něco vždycky je)

• byla IN „něco“ ve svém životě změnila

• se nenudila

• se zalíbila

• nechodila pořád v tom samém (no a co?)

Všechnno to nějak docvaklo do sebe, jako ozubená kolečka.

Postupně jsem bořila v hlavě zažité koncepty a zvyklosti, které nás všechny jen vězní ve škatulkách.

Jako bych doopravdy a hluboce porozuměla rčení „krása vychází zevnitř“.

Všichni to známe a často i říkáme, ale ruku na srdce, kolikrát si na to vzpomeneme ráno před zrcadlem, kdy zas a znova řešíme, co všechno se nám na sobě nelíbí? Téměř nikdy.

V Asií taky vzniknul plán přestěhování se „na furt“ do Německa. Ten mě hodně donutil si své nové poznání prověřit v akci. Půl roku před odjezdem jsem se tedy začala svého oblečení zbavovat a v žádném případě nové nenakupovat (nevešlo by se do 3 kufrů).

Do Německa jsem se úspěšně na jaře 2016 přestěhovala, nicméně z mého „do Česka se už nikdy nevrátím“ vzniklo „už abych byla zpátky v Brně“, což vedlo k složitému návratu zpátky do rodného kraje – se stejným počtem kufrů.

Přijela jsem obohacená o spoustu zkušeností.

Největší z nich bylo zjištění, že nepotřebuji vlastnit spoustu věcí. S obsahem tří kufrů (oblečení+něco osobních věcí) se dalo hravě fungovat.

Vlastně to bylo fungování mnohem příjemnější.

Jako by s počtem věcí vlastněných, přímo úměrně přibýval pocit svobody a lehkosti.

K tomuto zjištění se pár měsíců na to přidalo ještě jedno, to nejzásadnější: otěhotněla jsem.

S rostoucím bříškem a intenzivní zodpovědností za nový život, mi začala připadat móda tak směšná, že jsem o výlohu obchodu s oblečením okem prakticky nezavadila.

Posledním hřebíkem do rakve bylo mé probuzení z dosavadní ignorance do zodpovědnosti vůči životnímu prostředí.

Bylo to vlastně uplně stejné, jako s jezením masa. Najednou, když jsem se dozvěděla jak funguje módní průmysl, přestala jsem si nakupování užívat a po každém nákupu oblečení mi zůstala hořkost na jazyku.

A jakže to teda s tím módním průmyslem je?

Nebudu to složitě a rozsáhle popisovat. Suchá data a údaje se stejně blbě čtou (navíc prý ani dlouhé online texty už moc neumíme číst).

Dovolila jsem si raději vytvořit infografiky, které mluví samy za sebe:

To bysme měli dopad na životní prostředí.

A je tu ještě jedna věc, na kterou si vždycky vzpomenu, když mě popadne chuť si okamžitě něco pěkného a levného koupit.

Tu vystihuje tento mem, který ke mně dorazil na facebooku:

Tak na takový deal vám s prominutím prdím, tečka.

A jak z toho ven? Jak zařídit, abychom nechodili oblečení do pytle od brambor, ale zároveň nakupovali eticky a s respektem vůči přírodě i lidské práci?

To bude téma dalšího článku, na který se už těším, protože téma pomalé módy (slow fashion) mně hrozně baví.